Tak prosím, seznamte se s mým nynějším domovem...

   Bylo mi sedm týdnů a už jsem si v Dubé, kde jsem se narodila, balila kufry. 21. února 2003, jen chvilku po snídani, k nám domů (myslím tím do Dubé) vrazilo několik lidí, mezi nimiž byl i jeden týpek s kšiltovkou, kterýho jsem už viděla před nějakým časem, když se stavoval poprvé a já měla dojem, že jsem mu padla do oka. A teď bylo jasný, že to mám spočítaný - nevím, proč zrovna já, ale fakt jsem mu do toho oka padla a on si usmyslel, že si mě s sebou vezme domů. V tu chvíli mi to bylo docela tak nějak jedno, protože jsem byla ještě taková mimózní, decentně blboučká bytůstka, která je ráda, že je ráda a že dostane nažrat. Šárka se moc nebránila - že mě jen tak nechala opustit její zámek, to si s ní ještě spočítám, vrrr - a já jela do novýho domova.
   Ten týpek s kšiltovkou se jmenoval... vlastně se ještě pořád jmenuje Petr, celým jménem Petr Zilvar, a spolu s ním mě a mou bagáž převáželi ještě jeho sourozenci a přítel jeho sééégry. I když jsem jeho první hafan, nemyslím si, že by to byl nějaký amatér a o psech nic nevěděl. Alespoň tak soudím podle toho kvanta knížek a brožur, který jsem mu během dlouhých chvil roztrhala za asistence svýho dvojčete, o němž se ještě za chvilku zmínim. Stará se o mě opravdu dobře, musím ho pochválit, akorát mě štve, že tráví toliká času v práci, takže si s ním nemůžu užívat tak moc, jak by se mi to líbilo. Ale jinak je fajn. Chcete o něm něco vědět ještě víc? Nóó, tak co jsem třeba vypozorovala, je jeho záliba ve žvejkách. Já to zkoušela jen jednou, vlastně jsem si k tomu jenom čuchla, poněvadž to už z dálky smrdělo, že by to ani... eh... kocour nežral. Nechápu, jak se něčemu tak odpornýmu může věnovat, tfuj! No a pak je teda taky hodně v práci, rád hraje ping pong, sem tam chodí na fotbálek a když jí, tak nejí, ale žere a dělá u toho ještě horší zvuky, než jaký dělám já. Fakt!
   Jeho přítelem v boji (to jako v boji se mnou) je jeho brácha, co se jmenuje Honza. Je o něco mladší a nemůžu o něm prozradit nic pikantního, protože to on mi pomáhá s těmahle stránkama, takže i kdybych vám něco vyštěkat chtěla - a to si piště, že je co! -, stejně nemůžu, protože to sem nedá, zmetek! Tak vám prozradím jen jeho pozitíva. Kdybych měla říct jeden hlavní důvod, proč ho mám ráda, tak by to byly ty jeho procházky, na který mě bere. Chodíme spolu za město na takový místo, kde je hřbitov a okolo pole a moc lidí tam neprojde, a tak tam řádíme jako dva trotlové a to se mi vždycky moc líbí, jo jo! A proč ho ráda nemám? (Dovolí mi to sem napsat...) Na našem prvním víkendu s cane corso se naučil, jak mě trestat, a od té doby to používá, což pro mě samozřejmě není žádný blaho. Zvlášť když mě vyhání z toho žůžovýho koberce v obýváku, to mám občas sto chutí mu ty hnáty ukousnout. Jo a taky mě štve, jak mi pořád říká: "Naomi nic neumí" a myslí si, že je to děsně legrační, grrr... Ale jinak je to taky docela fajn páníček, to zas jako jó!
   No a do třetice bych vám ze svých člověčích spolubydlících chtěla představit svoji paničku a nejstaršího páníčka. Panička se jmenuje Jarmilka a páníček senior (chichi, ten by se asi pěkně čertil, kdyby věděl, jak jsme se ho rozhodli nazvat, chichi) Jarda. O nich není vůbec ani trochu lehký něco napsat, protože je to prostě normální člověčí pár v letech, kdy už povídání o jejich životě není žádný rajc. No ale tak já to zkusím... Jarmilka je taková paní domů. Vaří, myje mi misku, zametá moje chlupy a když jsem byla prťavoučka, docela bez řečí vytírala moje loužičky a uklízela moje... ehm, víte co, že jo. Je na mě moc hodná a pořád by se nejradši mazlila, ale na druhou stranu když zaječí, barák jde k zemi. Takže bacha! Jarouš je takový typický taťka! Má rád pivo, tlustý maso a hubený holky, v létě chodí tak nalehko, že se skoro až stydím na něho koukat, a taky sem tam vyrazí na nějaký ten vejšlap, což mu závidím, protože mě to taky láká, ale že mně by prý během takový procházky mohly taky odejít na procházku a už se nikdy nevrátit klouby, tak mám holt smůlu! A abych i jeho vychválila, musím říct, že je to fakt pozorný tvor a myslím, že kdybych byla jenom jeho, mám se doslova jak prase v žitě. Leč bohužel i v tomhle mám smůlu!

   Ještě moment, naše familie má víc členů...

   Ono dvojče, který jsem zmínila na začátku, se jmenuje Beruška a je to směsice nikdo neví čeho s nikdo neví čím. Prostě takový košťátko, jenže je všem z rodiny tak vzácná, že si s ní nikdo zametat nedovolí. Beruška je asi o rok starší než jsem já a i u Zilvarových bydlí trochu dýl, ale fakt jenom trochu, protože ji páníček senior přivezl z jednoho trutnovskýho útulku jen tuším o asi tři dny dřív. Když jsme spolu, užijeme si spousty legrace, protože ona má takovou povahu, že si nechá ledacos líbit, čehož já ráda využívám a často jí škádlívám a vyvádím na ní různý psí kusy. Berušku mám ráda a jsem ráda, že je to moje dvojče!
   Páníček na mě zatlačil, a tak vám tedy představím i dva čtyřnohý frajery, co se mi tu někdy až moc drze prohání doslova pod nosem. Jmenujou se Ferda a Mourek, ale který z nich je který, to ví myslím jen páníček senior, ostatní je oslovují jednoduše "č-č". Co mě se týče, moc si s nima nehraju, protože si mě z mého útlého mládí zapamatovali jako pěkný zvíře, proto se mi teď vždycky radši uhnou, když se potkáme. No ale když už mi přijdou pod tlapu, je s nima taky docela dobrá sranda... hihi...

   Vyštěkám vám tu ledacos o své nové rodině, ale jak je to teda s tím bydlením, k tomu se pořád ne a ne dostat, viďte...

   Zilvarovi mají rodiný domek s luxusní prostornou zahradou na kraji Dobrušky, což je takový menší městečko pod Orlickýma horama. Je to tu fajn, akorát mě mrzí, že v naší ulici nebydlí moc dalších psů. A ani dál ve městě to není žádná sláva - všude samý prckové nebo zavalitý chlupatý příšery, brr! Ale vycházím dobře se všema, tak je to v pohodě. Jestli vás zajímá moje životní podmínky, tak ty jsou bombácký! K dispozici tu mám dřevěný dekou vystlaný pelech, o který jsme se dřív dělili s Beruškou, ale teď už se tam nevejdeme, takže jedeme podle onoho hesla, že kdo dřív přijde, ten dřív mele, akorat že my teda nemeleme, ale válíme se. Mám tu taky boudu, která mi někdy přijde ještě větší než barák a je v ní docela dobře, ale přeci jen pohodlí pelechu u topení je pohodlí pelechu u topení!

   Tak to bylo jen tak ve zkratce něco málo o tom, s kým a jak žiju... Upřímně doufám, že vám to stačí?!